Ferdinand Céline – Cesta na konec noci

Friday May 24, 2019

Jedna z nejzákladnějších pouček literární kritiky říká, že „autor je mrtvý.“ V zásadě je tím myšleno, že dílo vytváří svébytně existující celek mimo autorovy osobní názory, zkušenosti a život, a tak by se mělo i hodnotit. V případě psaní o Ferdinandu Célinovi se však takové pravidlo dodržuje jen velmi těžko. Pojďme ho tedy okamžitě porušit.

Ferdinand Céline vyrůstal společně s matkou, drobnou živnostnicí v jedné z mnoha pařížských pasáží. Ve dvaceti dobrovolně narukoval na frontu první světové války, byl vyznamenán a raněn. Po skončení války cestuje. Následně studuje medicínu a otevírá si praxi na pařížském předměstí. Každodenní styk s chudinou ho přivádí k levici, s kterou se ale po návštěvě sovětského svazu ostře rozchází. První román Cesta na konec noci mu vychází roku 1932 a okamžitě je nominován na Goncourtovu cenu. Tu ale – i po sérii zákulisních intrik – nezíská. Céline jako etablovaný autor pokračuje v psaní a to nejen románů, ale i ostře protižidovských pamfletů, k nimž ho patrně vede zkušenost z matčina nuzného maloobchodního přežívání a následně z protekčního lékařského prostředí. Přestože Céline nikdy nebyl součástí oficiálních fašistických struktur, na konci války je prohlášen za vlastizrádce. Získává azyl v Dánsku. Po částečně rehabilitaci dožívá na Pařížském předměstí. Dodnes je vydávání některých jeho textů zakázáno.

Životopisné údaje jsou o to důležitější, že Céline od svých začátků vystupuje jako autobiografický autor. Cesta do hlubin noci začíná jeho narukováním. Zkušenost války je určující: rozkazy, útoky, přirozená zbabělství i nesmyslná hrdinství. Hlomoz dne je střídán zdánlivým klidem noci. Tma přikryje nepřátelské zákopy a smaže ze smrti její známou podobu. Člověk se ocitá sám se sebou a bloudí nocí společně s ostatními průzkumníky. S některými naváže nechtěná přátelství, jiní vystřelí nebo se jen mihnou jako pouhé obrysy na horizontu.

Po utrženém zranění se Céline přesouvá za frontu. Rytmus války však pokračuje i zde: přehlídky, důstojnické pitky, tribunály, a co hůř, nekončí ani s vyhlášením míru. A stejně tak se ale vrací i noc: temná noc afrických pralesů, věčně zastíněné ulice New Yorku nebo zakalená mlha pařížských předměstí.

Důmyslné rytmizování děje a cyklické návraty k noci vytváří sevřený, jasně strukturovaný celek bez hluchých nebo nadbytečných míst. Vypravěč navíc ví, že jeho hlavním úkolem je pobavit čtenáře. Umí být vtipný, ví, kdy má řádně historku přibarvit, ve správnou chvíli vystřihne sarkasmus nebo lechtivý vtip. A ačkoliv by se mohlo zdát, že podobná typizace (a prostředí) odkazuje k hrdinům alá Godárdův mladý Belmondo (Malý Petříček, U konce s dechem), Célin odmítá brát vypravování jako hru. Perspektiva noci se totiž nikdy neztrácí a od bohémského dovádění s anglickými tanečnicemi se až příliš snadno přeneseme k horečnatým záchvatům, rozjímání nad nesplacenou činží nebo nezdařenému potratu.

Pro větší intenzitu si Céline často pomáhá mluvenými tvary nebo fonetickými zápisy. Zdánlivě tak jazyk přibližuje k jeho ústní podobě. Skladba věty je však promyšlená, zvučná, cíleně rytmizovaná vynecháním interpunkce či specifickým zápisem přímé řeči. Výsledný tvar získává na rychlosti a dynamice, neslevuje však z literárnosti a nepůsobí nijak profánně. Oproti pozdějším Célinovým dílům, (Smrt na úvěr) je také méně reduktivní a namísto telegrafického zápisu připomíná spíše literární obdobu hudební skladby.

V této souvislosti je třeba zmínit i práci Anny Kareninové, která Cestu nově přeložila právě s ohledem na řád, strukturu a melodii Célinovy věty. Výsledný překlad sice působí sušším dojmem než verze Jaroslava Zaorálka udržovaná od 30. let pod názvem Cesta do hlubin noci (kterou jsem, pravda, četl už poměrně dávno), ale ve výsledku se zřejmě více blíží originálnímu pojetí. Veškeré nuance překladu včetně volby nového názvu jsou navíc vysvětleny v pečlivě připravených překladatelských a edičních poznámkách. Za sebe musím říct, že je skutečná radost držet knihu, která se neomezuje pouze na jeden doslov. Třešničkou na dortu je perforovaný knižní přebal, v němž je jednotně pojato celé česky vydané Célinovo dílo, a který považuji za jeden z vůbec nejhezčích přebalů v prostředí česky vydávané prózy.

Cesta na konec noci je jedinečný román i svazek, který má potenciál oslovit stejně široké spektrum čtenářů, jako ovlivnil množství ostatních spisovatelů. Dokáže být rozverný, vtipný, nechybí mu však tíže a takřka existenciální váha. Zříká se škrobenosti, přesto je napsán krásným, vysoce strukturovaným jazykem. Osvobozuje i zahltí zároveň. Platí to stejně dnes jako kdysi. A to bez ohledu na to, zda-li Céline žije, či nikoliv.

 

autor: Ferdinand Céline / přeložil: Anna Kareninová / vydáno: 2019 (nový překlad – 2. vydání) / nakladatelství: Atlantis

‹ Michal Kašpárek - Hry bez hranic

‹ zpět