Kazuo Ishiguro – Pohřbený obr

Sunday July 1, 2018

Známe to všichni: „akční nabídka“, „cena sládků“, „inovovaná receptura“ – nejednoho z nás donutil barevný sticker koupit výrobek, o který bychom jinak nezavadili, a následně uvažovat, jak příčetní museli být lidi z R&D společnosti Mapexdrinks, když do energeťáku Tiger míchali limetku, nebo jestli českým sládkům při pití Svijan vymřely všechny chuťové buňky. Ale pravidla prodeje jsou jasná. Velký růžový proužek „Nobelova cenu za literaturu“, který obepíná každý výtisk románu Pohřbený obr Kazua Ishigury, tak nesvědčí o péči vydavatelství Argo o čtenářův vkus jako o zájmu o jeho peněženku. Druhým dechem je třeba dodat, že anglický autor s japonskými kořeny nobelovu cenu nezískal jen za inzerovaný svazek, ale také za své dřívější dílo. Po dočtení se mi chce říct, že vím proč.

Podobně jako autorovy předešlé romány i Pohřbený obr je zdánlivě historický příběh. Nicméně už samotné zasazení do Anglie po smrti krále Artuše dává tušit, že to s historickou akurátností nebude tak žhavé. V lesích mezi vesnicemi se kromě lapků potulují obři, v horách přebývá saň a to vše je zahaleno do nepropustné mlhy, která nejen dotváří správnou anglickou náladu, ale zároveň magickou silou dává zapomenout na minulost, z níž zůstávají jenom střípky a útržky. Jedním takovým útržkem je i nejasná vzpomínka na syna, kterou sdílí staří manžele Axl a Beatrice. Jenže dle ostatních obyvatelů jsou bezdětní. Manžele jsou si však jisti a rozhodnou se syna najít. Společně se vydají na cestu mýtickou krajinou.

Základní osnova příběhu není nijak složitá, ale postupně se na ni nabalují další motivy. Krom epické linky, která rozhodně není chudá na akční drámo, je to především otázka paměti. Z obrazů, které se postupně zaostřují, se skládá vše, co putování předcházelo. Jenže ožívají nejen vzpomínky na zašlou romaticku i staré viny a kdoví, třeba právě ony budou tou nejtěžší zkouškou.

Naproti tomu, jak silně je tato rovina zdůrazňována, samotná paměťová anamnéza nese tradiční rysy: paměť se odkrývá chronologicky, v zakalených obrazech se prokreslují detaily zapadající jeden do druhého, závěrečná pointa se šokujícím odhalením je předem zaručena. Proces rozpomínání tak slouží především k budování příběhu a ani v nejmenším nesnese srovnání s živelnou organickou drobnokresbou „literaturou paměti“, kterou známe z komplikovaných asociačních soustav jiného nobelisty Claudea Simona. V Pohřbeném obrovi zůstává paměť jen mrtvým břemenem, který si hrdinové nesou na zádech.

Po odečtení paměťové anamnézy zbývá čirá epika. Hrdinové si zažijí útok obrů, přepadení kláštera i napínavý útěk. Ishiguro v jednotlivých scénách dokáže zručně vybudovat napětí, a když hrdinové bloudí podzemními chodbami, čtenář cítí dech oblud, které tam číhají. Problém je, že celková stavba knihy se natolik podřizuje závěrečné (předvídatelné) pointě, že většina dílčích dramatizací postrádá význam. Často navíc stojí v logickém rozporu: hrdinové z kláštera uprchnou, pak se ale do něj kdovíproč vrátí, vetší stařečkové, kteří se chtěli schovat v bažinách, se najednou rozhodnou vystoupat do hor a zabít nebezpečnou saň. Vzájemné setkávání postav působí konstruovaně a chybí mu jakákoliv nahodilost, kterou bychom od konceptu road movie očekávali.

Zdůrazňovaná příběhovost má dopad i na výstavbu fikčního světa. Ten sice nepostrádá určitou zajímavost, ale ani zdaleka se nemůže měřit s komplexními vesmíry Marquézova Maconda, Grassova Gdaňsku nebo Faulknerova yoknapatawského okresu. Pro příběhovou účelnost nezbývá čas na dílčí detail a Pohřbený obr tak zoufale postrádá hloubku a jen klouže po povrchu vyvařených artušovských reálií. Čas od času se sice vyjeví lehce melancholický a okatě symbolický obraz převozníka nebo otráveného obra, ale ty zase postupně zmizí, aniž by zanechaly hlubší otisk ve světě draků a rytířů.

Rozčarování z lehce b-class fantasy výsledku je o to silnější, že samotná záložka (ano, ta, která je obepnutá růžovým pruhem s anotací o Nobelově ceně) nešetří jmény jako Kafka, mcCarthy, Austenová nebo dokonce Proust. Člověk se pak musí ptát, zda-li ke knize nepřistupuje přeci jen s přehnaným očekáváním. Jenže v literatuře neexistuje důvod, proč se smířit s málem. A v případě Pohřbeného obra je málo vším, co musí stačit.

 

autor: Kazuo Ishiguro / přeložila: Lenka Sobotová / vydáno: 2018 / nakladatelství: Argo

‹ komunistka
› Michal Kašpárek - Hry bez hranic
‹ zpět