claude simon – flanderská cesta

Tuesday January 9, 2024

Když jsem poprvé otevřel román Flanderská cesta francouzského nobelisty Claude Simona, psal se rok 2018. Bylo to hned krátce poté, co se Simonovo pravděpodobně nejdůležitější dílo dočkalo českého překladu. Krátce jsem do knihy začetl, ale protože se všechno kolem hnalo příliš rychle, zase jsem knihu odložil. Až do pozdního léta 2023. V mezičase jsem stihl přečíst desítky jiných knih, přestěhovat se, rozejít s dlouhodobou přítelkyní, realizovat několik staveb, koupit auto a rychlovarnou konvici. Proč o tom mluvím? Zvláště ve vztahu k Simonově dílu je totiž nutné pochopit, že některé příběhy, které by tradičně vystačily na čtyři večery, se mohou rozvíjet roky, rozprostřít se přes moře nesouvisejících dějů, přitom nemít žádný jiný smysl než svou zmatečnou a těkavou existenci.

Pro představení: Claude Simon je francouzský spisovatel, držitel Nobelovy ceny za literaturu, který pro obecné zjednodušení bývá řazen do kategorie nového románu. Původně začínal jako autor detektivek (román Vítr) a byť již v těchto raných prózách rozvíjel svůj nezaměnitelný vypravěčský styl, byl to teprve román Flanderská cesta, v němž Simon opustil veškeré probádané struktury modernistického románu a vydal se vstříc jedinečnému vizuálně asociativnímu zkoumání světa.

Pozadí je přitom jednoduché. Biograficky obraz, v němž plukovník francouzské armády zvedne šavli, aby zavelel k útoku. Vzápětí je rozsekán německým kulometem. Je to obraz hrdiny? Nebo zbabělce, který přivedl jednotku na smrt? Claude Simon očima přeživšího vojáka George, ve svém zkoumání zachází dále a ptá se: Nebylo gesto náhoda? Nechtěl plukovník umřít kvůli ztracené lásce? Nepřivedla ho na smrt rodinná tradice? Nebo se všechno stalo bez zjevného důvodu?

Snaha dobrat se motivu postupně rozbíjí jednoduchý narativ vojenské historky a na základě dílčích asociací, vzpomínek, historek zaslechnutých u táborového ohně, ale i škodolibé představivosti spolubojovníků vytváří komplikovanou síť souvislostí, které se navzájem doplňují, rozvíjejí nebo i popírají. George vyslechne svědectví o plukovníkově sluhovi, s kterým ho podváděla milenka, prozkoumá plukovníkovu rodinnou genealogii avantýr a sebevražd, dokonce se sejde s plukovníkovou milenkou osobně, ale přestože jejich setkání dojde až do největší intimnosti, záležitost se nijak nevyjasní. Neoddiskutovatelný je pouze fakta, že plukovník zemřel, že při tom svítilo Slunce, že se cesta leskla bahnem a ve vzduchu byly cítit spálené pneumatiky.

Simon ve vizualitě nachází důležitý záchytný bod, bez něhož bychom v nejistém moři vzájemně se překrývajících motivací utonuli. Odraz světla na šavli vztyčené v okamžiku smrti žhne jako slunce, mršinu koně pohlcuje bahno a prach cesty. Veškeré další vrstvy, historky a vyprávění, už jen odráží jedinečnou lidskou zkušenost, která převrstvuje syrovou objektivitu světa. Tento základní rozpor, zjišťuje George, je nezahladitelný, unikavost prožívání nepopsatelná. 

Vše by mohlo svádět k dojmu, že podobné roztříštění struktury povede k vypravěčské fragmentaci a rozpadu románového tvaru. Ostatně jedná se o rys většiny děl vrcholného modernismu (Beckettův existencialismus nebo Faulknerova neschopnost zachytit „rozpor vlastního srdce“). Simon však dokáže vše sevřít do pevné formy. Vytváří naprosto jedinečnou formu, v níž se jednotlivé věty rozpadají společně s nesenými motivy, postupně mizí nebo se znovu vynořují s novými vzpomínkami a asociacemi. Veškeré formální záležitosti jako interpunkce nebo přímá řeč jsou potlačeny. Slavná odpověď Claude Simona na otázku, „jak píšete?“ zní, „Pokouším se započít větu, pokračovat a skončit.“ Zdánlivě jednoduchý proces je pevně provázán s asociativností jeho psaní. Není básnicky spontánní, ale mnohem více se podobá vědeckému zkoumání těkavé chemikálie, která sama o sobě je nezachytitelná, ale je možné zapsat její vlivy na okolí.

Nelze popřít, že výsledný tvar čtenáře zahltí. Lze se v něm snadno ztratit a svým způsobem to i doporučuji. Je to ale důsledek snahy neredukovat zažitou zkušenost na soubor formálních prvků. Na to, co obvykle nazýváme literaturou a co nám předkládá předpřipravenou interpretaci  lidské zkušenosti. Simonův text stojí v protipólu: jedná se o radikálně poctivé a nemanipulované zkoumání nejen podružné vojenské anekdoty, ale především podstaty prožitku jako takového. Ať už trvá čtyři dny jako přestřelka ve Flanderském lese, nebo pět let, během nichž jsem střídavě četl a odkládal toto jedinečné svědectví.

 

autor: Claude Simon / přeložil: Jan Dvořák / vydáno: 1960  / česky: 2018 / nakladatelství: Opus

 

P.S.: Všechna čest českému překladu, nedokáži si představit obtížnější překladatelský úkol, než je Claude Simon.

‹ Milan Kundera – Nevědění
› Zuzana Říhová – Cestou špendlíků a jehel
‹ zpět