Thomas Pynchon – Výkřik techniky
Thursday February 15, 2018
Nespočet psychologů vypracovalo nespočet teorií přijetí traumatu. Od vzteku, přes lítost až po smutek. Ve všech nicméně chybí to nejpodstatnější: vtip. Jak my Češi totiž dobře víme, sranda musí být, i kdyby fotra věšeli, a neexistuje katastrofa, která by se nedala převrátit v anekdotu. S radostí v srdci vám tak mohu oznámit, že jedenácté září je konečně vtipné. Myslí si to alespoň mytický americký spisovatel Thomas Pynchon, který na rumišti věží vystavěl komický epos plný paranoidních postav a konspiračních teorií. Pravda, trvalo to sice dvanáct let a další tři roky českého překladu, ale to na faktu nic nemění.
Maxine Tarnowová pracuje jako účetní auditorka. To znamená, že každý den přichází do kontaktů se zlodějíčky, kteří si myslí, že lepší než ukrást flašku vodky, je připsat pár nul do účetní knihy. Ideálně tolik, aby se nechali chytit. Jednoho dne ji však kontaktuje známý Reg, filmař, který právě točí dokument o počítačovém vizionáři Gabrielu Iceovi, s tím, že při obhlídce zaměstnavatelova pracoviště narazil na místnost plnou Arabů pájecích elektronické serepetičky. Když se k tomu připočtou podezřelé platby do Saudské Arábie, ruská mafie, CIA, klesající akcie aerodopravců, FBI, dotcomová bublina a NSA, je zaděláno minimálně na…pořádnou komedii.
Kapitolu po kapitole narůstá nejprapodivnější propletenec konspiračních teorií a paranoie, v němž se tajní agenti, mafiáni a počítačoví geeokové objevují, mizí, jsou milováni, zavražděni a oživeni, až není jisté, co představuje skutečnost a co blamáž nebo virtuální realitu. Paranoia je sdílená a třeštící New York směřuje k jedinému možnému exploznímu okamžiku, který Maxine, coby poslední racionální (a značně ironický) hlas, nedokáže odvrátit, a zůstává otázkou, nakolik zasáhne i její rodinu.
Pynchon pokračuje v knize, kterou psal celý život, byť ji střídavě zasazoval do různých míst a využíval různé postavy. Ve Výkřiku techniky je ale právě to „kolem“ podstatnější než dříve. V porovnání s famózní Duhou gravitace, působí Výkřik techniky mnohem intimnější, zaměřuje se víc prokreslení svých hrdinů a jejich rodinných vztahů. Má to svůj důvod. Předmětem knihy není jen rozkrytí světa coby šíleného klubka vzájemně propletených, iracionálních činů, ale nalezení autentického prostoru, v němž by jedinec nezešílel.
Maxine během svého vyšetřování vystřídá nejrůznější prostředí. Od konspiračního světa tajných služeb, přes geekovské univerzum temného webu, trendy bary gentrifikujícího se New Yorku, až po poloopuštěné podzemí atomového krytu ze studené války (ne náhodou je tento historický relikt propojen se sídlem počítačového guru Gabriela Ice). Všechna místa však skrývají nebezpečí. Oživená monstra tajných experimentů představují jinou obdobu reklamního banneru, který naznačí, že i ten nejtemnější web může být komercializován. Na rozdíl od Duhy gravitace, která se odehrávala v živelné době po druhé světové válce, kdy mezi vznikajícími řády přežíval svobodný prostor, na přelomu tisíciletí už neexistuje místo, magie a tajemství, které by vezdejší autority nemohly zabalit a prodat – ať už jako hackerský prográmek nebo konspirační teorii.
Nakonec Maxine nalézá oporu v kruhu rodiny. Velkou část knihy tak zabírají civilní pasáže rodinných večeří, sledování televize, školních besídek nebo společného hraní videoher. Výsledek je na Pynchona až překvapivě konzervativní – a to nejen tematicky, ale i formálně. Výkřik techniky postrádá bouřlivost Duhy gravitace a chvílemi by neuškodilo i trochu více napětí, ale z výsledné naléhavosti se nic neztrácí. Pointou totiž není rozplývat se nad komercializovaným konspiračním drámem alá Parlamentní listy, ale možnost zavřít v prohlížeči záložku a vychutnat si společný večer. S knihou nebo bez ní.
autor: Thomas Pynchon / přeložil: Martin Svoboda / vydáno: 2017 / nakladatelství: Argo