Útěk / Ona
Thursday July 9, 2015
Hrkání vozíků na dlažbě. Skřípot otevíraných okenic. První, ještě nejisté vyvolávání trhovců. Holub, děti a pes. A pak konečně výstřel. Položila košík a rychle se rozeběhla dolů z náměstí do řemeslnické uličky. Týden plánování skončil.
Když dorazila k bráně, viděla už malé tečky strážných, kteří se po koruně hradeb hnali za výstřelem k severní baště. Nestřeženou bránou k ní dopadalo ranní slunce, v jehož záři prosvítala volná krajina. Počkala, až strážní úplně zmizí, a znovu se rozeběhla. Prostor se okamžitě rozlil do moře luk a polí, v němž plavaly drobné remízky a malé domky sedláků a řemeslníků.
Ohlédla se až u někdejšího mýtného domku. Pevná linie hradeb se plazila od brány nahoru po skalním masivu a za ní se jen lehce rýsovaly jednolité obrysy střech a věží. Na cimbuří pobíhali strážní a střídavě ukazovali k bráně a baště, pod níž jen tušila přítomnost někoho dalšího. Ve vzduchu byl cítit sníh a na obzoru se vlnila tenká linie podzimního lesa.
Minula je mlčky. Obchodníka s veteší, rodinu naskládanou na rozhrkaném vozíku jako figury z rozbořeného oltáře, muže, který na zádech nesl mršinu zvířete. Město je táhlo k sobě. Stejná síla ji hnala pryč a to stačilo, aby se nemuseli pozdravit, pokynout si, nebo alespoň pozvednout oči z blátivé cesty.
Pak na její zápěstí dopadla ruka.
„Krásné panny by neměly putovat samy.“
Žoldák nebyl sám. Jeho druh seděl na hraničním kameni a mlčky si čistil bláto z bot. Les na obzoru byl téměř na dosah. Stisk na předloktí byl však pevný.
„Pusť mě, jsem služka z domu Thurnových a nesu vzkaz.“
„To už je na tom hrabě Thurn tak špatně, že nechá mezi městy pobíhat služky? Před vámi je panno les a v něm žije kdejaká chamraď a čeládka.“
Trhnutím se pokusila vymanit, ale žoldák ji o to silněji přitáhl. Těla splynula do společné siluety.
A přesto minula – čepel, kterou mu vytrhla z opasku, jen volně proletěla vousy.
Žoldák ji pustil a překvapením si sedl na cestu. Jeho druh však hbitě vyskočil a rychlým úderem ji vyrazil nůž z ruky. Všichni upřeli zrak na chladný odlesk podzimního nebe zapadlý do bláta. Ticho se prodlužovalo.
„Jsem služka, nesu vzkaz,“ zopakovala.
Prvně ji nechali jít volně před sebou s jistotou mužů nesoucích zbraň. Když se před polednem pokusila utéct, svázali ji ruce konopným provazem. Nakonec si ji menší z žoldáků vedl jako nevěstu. Jeho druh se držel tři kroky zpátky jako svědek čekající, až bude moci stvrdit odvěký a přirozený svazek mezi mužem a ženou. Město na obzoru se natáčelo a přibližovalo, jeho silueta hladově ukusovala čím dál tím větší kusy podzimního nebe.
Ještě než dorazili k bráně, zahnuli do hájku, který vybíhal do malé prolákliny před prvními domy. Prošli kolem rozpadlého vozíku, zvířecích kostí, chvíli sledovali potok a nakonec se ocitli na malé mýtině, jejíž střed vytyčovalo ohniště vyskládané z hrubých kamenů. Vedle stál malý stan a před ním na staré vyřezávané židli seděl muž, mohutnější než oba žoldáci dohromady. Oči měl zavřené. V podzimním světle se lesklo několik nesourodých plátů brnění. Kyrys na jeho široké hrudi působil jako stříbrný talisman negerského šamana.
Žoldáci jí rozvázali ruce, dopostrkovali před muže a bez jediného slova se stáhli k ohništi.
„Jsem služka z domu Thurnových a nesu vzkaz.“
„Nevěděl jsem, že Thurn je ještě ve městě,“ řekl muž, aniž by otevřel oči: „za to vím, že v jeho domě už týden hledají pomocnici.“
Dívka mlčela.
„Určitě to není obyčejná pomocnice, protože za peníze na její hlavu by se takových služek dalo pořídit tucet.“
Teprve teď se jeho duhovky zaleskly v jemném podzimním světle. Každá zahrála jinou barvou – jako by někdo vydloubl psovi oči a vsadil je do lidské lebky:
„Taky někoho hledám. Ale to asi víš lépe, než tihleti dva.“
Dívka se ohlédla po žoldácích, kteří se marně snažili rozdělat oheň v navlhlém ohništi.
„Každopádně to není služka.“
Znovu běžela. Bučina po stranách cesty se slila do jednolité plochy narůžovělé večerním světlem. Nad hlavou se jí vinul tenký pruh nebe.
Když dorazila ke skalnímu ostrohu, který se tyčil nad další z nekonečné řady zatáček, zastavila se. Slunce téměř zapadlo. Les očekával tmu klidně a netečně. Stíny zmizely, zůstaly jen tlumené podzimní barvy a přísná geometrie útlých kmenů. Zavolala jeho jméno. Nikdo se neozval.
Probudila se před svítáním. Maštal pod ní žhnula teplem, které vstoupalo přes volná prkna nahoru do seníku.
Po hrubém žebříku slezla na dvůr. Ranní světlo jemně obkreslovalo protilehlou chalupu, na jejímž zápraží čekal muž. Pokynul ji, aby ho následovala dovnitř.
„Prvně jsem myslel, že mi do stáje vběhla kuna. Ale kuny nepotřebují žebřík, aby se mohly zadarmo vyspat.“
„Byla jsem služka. Jsem zvyklá pracovat.“
Hospodář kývnul směrem do rohu světnice, kde stálo prázdné vědro.
„Rumpál má sedřený provaz, budeš muset k potoku.“
Ve vzduchu visel chladný ranní opar. Voda zurčela. Níž po proudu stálo několik dalších chalup, jedna vůči druhé působily cize a neuspořádaně jako pozůstatek dávné povodně.
Když se s plným vědrem zdvihla od potoka, všimla si, že ji z protějšího břehu pozoruje drobné děvče. Chvíli proti sobě stály, dva odlesky na vodní hladině. Pak se vedle děvčete objevil chlapec a chytil ho za ruku. Děvče se na něj usmálo a společně spolu odešli.