Janis Verufakis – Jiné Teď
Thursday October 8, 2026
Už nevím, kdo napsal, že snem každého maloměšťáka je neustálá přítomnost: život sestavený z opakujících se předvídatelných činností a událostí, z pětidenního pracovního týdne, každoroční dovolené, třídních schůzek, nového auta. Život, který se odehrává tady a teď, je maximálně praktický, bez romantické nostalgie, ale zároveň bez budoucnosti nebo její představy.
Když jsem roku 2008 dokončil vysokou školu, svět se nacházel v okamžiku, kdy se na chvíli zdálo, že změna je nejen možná, ale i nutná: a stačilo k tomu jen pár nepředvídatelných bankovních krachů. Ovšem nestalo se tak. Zatímco jsem se probíral inzeráty, které už zdálky zaváněly schwarzsystémem a neplacenými přesčasy, politická reprezentace zdánlivě hledala cesty, jak obnovit starý maloměstský svět první hypotéky, ojetého auta na splátky a nukleární rodiny. Chvíli jsme jí to věřili, později jsme víru zdvořile předstírali, ale po dvaceti letech už pouze naštvaně koukáme na generační statistiky.
Druhým momentem, který mi z tohoto období utkvěl v paměti, byla řecká ekonomická krize, respektive způsob, jakým se měnová unie vypořádala s řeckými snahami provést státní default a přepsat systém, který Řecko vehnal do slepé uličky, a to i za cenu oslabení společné měny a rozložení následků na státy, které doposavad ze společné unie profitovaly. Výsledek ve zkratce? Euro zůstalo silné, Řecko si zkusilo, jaké to je být vazalským státem nadnárodního kapitálu, a nám posměvačným Čechům zůstaly nepřeberné stohy (dnes úsměvných) článků, v nichž se strašilo hrozivým národem jižanských flákačů, přičemž jedno jméno bylo zmiňováno s obzvláštním despektem: Janis Varufakis, který tehdy působil v roli ministra financí a byl iniciátorem snahy o státní default.
Janis Varufakis však není pouze (ne)úspěšným ministrem. Před svou politickou kariérou aplikoval monetizační modely na elektronické herní platformě Steam (a pomohl z ní učinit tiskárnu na peníze), přičemž nyní se profiluje především jako teoretik a popularizátor soudobé ekonomie se zaměřením na technologické platformy, sociální sítě a jejich vzájemné prolnutí s mocenskými strukturami. Jednou své dceři vysvětluje ekonomii prostřednictvím mýtů a bájí (Co jsem řekl své dceři o ekonomii), jindy se ptá otce, socialisty starého ražení, zda počítače skutečně pomohly nastolit propojený rovnostářský svět (Technofeudalismus). Jeho statě tak vždy nesou osobní ráz, který je přibližuje krásné literatuře. V Jiném Teď se Varufakis odhodlal k úplnému stylistickému skoku, aby dopadl na pole (vědecko)fikčního románu.
Přestože se román otevírá deníkovým prologem z roku 2036, Jiné Teď (jak už název napovídá) se neodehrává v blízké ani daleké budoucnosti, ale roku 2025, kdy se jednomu z hlavních hrdinů, technologickému vědci Costovi, podaří spojit se svým protějškem v paralelním vesmíru, takzvaném jiném Teď. To se od našeho Teď odštěpilo ve vzpomínaném roce 2008, kdy kapitalismu bylo dovoleno zkrachovat a následně se zavedl zcela nový hospodářský systém, na průniku družstevnictví, volné tržní směny a pokročilého technologického řízení. Costi se se svým objevem svěří pouze dvěma dalším lidem: stárnoucí feministické aktivistce Iris a bývalé makléřce Evě, která si na vlastní kůži prožila krach Lehman Brothers. Každý z nich je zvědavý na své alternativní já.
Jiné teď se ale nestane osobním dramatem. Varufakis své postavy využívá jako médium, jimiž přetlumočí principy nahrazující tržní kapitalismus. Costi zapíše zprávy o technologických bankovních systémech a o řízení podniků, ekonomka Eva se doptá na pohyb a alokaci kapitálových zdrojů, Iris však ke svému nemilému překvapení zjistí, že i v Jiném Teď přežívají jiné než ekonomické formy útlaku. Vzhledem ke slábnoucímu spojení s Jiným Teď je však už nemá možnost hlouběji prozkoumat.
Bohužel v takto přísně vymezené tematické výseči se převrací dynamika, kdy úkroky do krásné literatury oživovaly Varufakisovy odborné spisy. Románovost Jiného teď naopak trpí přílišným zaměřením na ekonomický determinismus, a přestože postavy procházejí osobním vývojem, kdy si například makléřka Eva vyjasní vztah k synovi, vše působí jako pouhé naplnění literární povinnosti.
Varufakis zůstává utilitární i v jazyku. V Jiném Teď se nerodí objevné metafory ani neprozkoumané básnické obraty. Podobně jako Costi zapisuje zprávy od svého protějšku strohým jazykem informačního inženýra, Varufakisova omezená literárnost sice zvládá zachytit ekonomické souvislosti, ale už nedokáže navrstvit další roviny významu. Technický jazyk odborného spisu v rovině krásné literatury selhává a ztrácí jednu ze stěžejních funkcí, kterou je přiblížit se čtenářskému nitru básnickou metaforou nebo intimní vzpomínkou. Ovšem nejlepší utopistické spisy se manifestují právě v nečekaných literárních objevech. Marx píše o strašidlech a přeměně kamene v páru, Marinetti hřmí v rytmu spalovacího motoru a duní záblesky dělostřeleckých granátů. Literární nedostatečnost Jiného Teď bohužel zlehčuje vlastní utopistické motivy a brání románu naplno vyznít.
Byla by ale chyba popřít transgresi, která spočívá už v samotném aktu promýšlení alternativ. V situaci, kdy společenské náladě vládnou představy zhrouceného teď (postapokalyptický žánr) nebo akcelerovaného Teď (cyberpunk a falešný technooptimismus Silicon Valley), je jakákoli vize pozitivní alternativy svěžím vymaněním z myšlenkového maloměšťáctví. Nesmíme však nikdy slevit z nároků. Veroufakis v Jiném Teď sice zvládl prohloubit technický manuál nové utopie, ale bohužel již nedokázal dovyprávět její příběh. Možná to je naše práce.
autor: Janis Verufakis / překlad: Otakar Bureš / vydáno: 2020 / česky: 2025 / nakladatelství: Neklid
*pro pravopisné korekce byly využity LLM (náhrada autocorrect), veškeré další aspekty textu zůstávají původní.