Mario Vargas Llosa – Zelený dům
Saturday May 16, 2026
Mám rád procházky. Mám rád domy. Jsem škodolibý. Z toho vyplývá, že se při bloudění městem rád posmívám nejrůznějším stavebním výstřelkům: sádrovým lvům na stráži před zahradní brankou, šilhajícím okenním kompozicím, všem srubům, růžovým, fialovým a samozřejmě a nejvíc zeleným domům. Naštěstí ve vrcholném románu peruánského spisovatele a nositele Nobelovy ceny Mario Vargase Llosy představuje zelený dům mnohem víc než stavební objekt nevalné pověsti na předměstí ospalého městečka Piury.
Román začíná dramaticky: únosem indiánských holčiček. Vpád vojáků a řádových jeptišek do domorodé vesnice na několika stránkách vytvoří semknutý obraz, který se postupně rozleje do dalších míst a postav: řádové sestry Bonifacie, která je vyhnána z misie, protože pustí děti znovu na svobodu; říčního vůdce Adriana Nivese, který provází vojáky a misionáře; loupežníka Fuhsíi, jemuž prales poskytuje ochranu i zdroj pochybného živobytí; jeho ženy Lality, jediné bělošky v pralese; obchodníka Aquilina, který pluje mezi indiánskými vesnicemi i pobřežními městy; dona Anselma a všechny nevěstky ze zeleného domu; i kněze, který s rozzuřeným davem počestných měštek zelený dům vypálí.
Román ale meandruje místy a postavami, zároveň se rozlévá napříč časovými rovinami. Mnohé z příběhů plynou paralelně, a v mnohých se objeví slepé rameno nebo zpětná zákruta. Vyprávění je rozvolněné, částečné a zdánlivě nesouvislé. Kapitoly nesou několik příběhů současně, přičemž perspektiva vypravěče je často ohraničena pouze jedinou větou. Dochází tak ke splývání do společného toku, jehož břehy erodují nebo rostou z nanesených příběhových sedimentů. Odstavec může začít výpravou do indiánské vesnice a skončit na zaprášeném předměstí Piury. Od začátku Fuhsíovy loupežnické dráhy se text přenese k jeho neslavnému konci na ostrově pro malomocné.
Literární tvar Zeleného domu upomíná na některé pozdně moderní klasiky jako Claude Simon, nebo Alain Robbe Grillet. Llosova literární fragmentace však nereflektuje nespojitost prožívání jako u Simona nebo rozstříštěnost vizuálního vjemu jako u Robba Grilleta, Llosův vypravěčský postup zdůrazňuje časovou paralelnost, návaznost a kauzalitu.
Do určité míry se jedná o čtenářsky nepřátelský přístup. Zatímco dříve zmínění klasici zpřístupňují vyprávění sebeidentifikací čtenáře s postupy, jimiž reflektují univerzální zkušenost s vnímáním světa, Llosova kompozice je zcela uzavřena v literárně fikčním světě. Příběh loupežníka Fuhsií není univerzální sám o sobě a stejně tak cizí můžou zůstat všechny nevěstky pod střechou Zeleného domu. Celková vypravěčská topografie se vyrýsuje až krátce před vyústěním a teprve tehdy můžeme posoudit, nakolik se stává žitou univerzalitou nebo pouze nanejvýš zdařilou a mistrně zručnou kompoziční hrou. V určitě obhajobě Llosa tvrdí, že svůj román sestavil ze skutečných příběhů a postav – a skutečně obraz Peru v polovině 20.století je barvitý a působivý – ale na konci záleží pouze na čtenáři, bude-li ochotný se na budování zmíněného obrazu podílet. To je sice argument, kterým můžeme shodit víceméně každý literární pokus, ale stejně tak si nelze bezpodmínečně nárokovat čtenářovu pozornost a spoléhat na jeho trpělivost.
Co v každém případě zůstává bez pochyb, je překladatelská práce Vladimíra Medka. Jako paběrkující znalec domů (zelených i jiných) sice nedokáži říci či posoudit konkrétní přednosti, přesto cítím hlubokou úctu k odvaze, která je před podobným literárním tvarem nutná. Co vím určitě, že Llosův zelený dům není běžnou typovou produkcí. Jeho plán je důmyslný, narýsovaný přesně pro své obyvatele, což ovšem znamená, že se občasná návštěva musí trochu uskromnit. Je to ale objekt plný nečekaných průhledů a zákoutí, které se vzájemně prolínají do divoce nasazené zahrady. A barva fasády? Není důležitá.
autor: Mario Varga Llosa / překlad: Vladimír Medek / vydáno: 1966 / česky: 1981+2005 / nakladatelství: Mladá Fronta