jeden den
Saturday January 31, 2015
A najednou se světlo vytratilo. Kmeny borovic se semknuly v nepropustnou stěnu a nadobro jej odřízly od vesnic a měst, které ještě před chvíli doutnaly na obzoru, pak v křivých průzorech mezi stromy a nakonec už byly znát jen v našedlé linii nebe nad hlavou. Jen v dalekém průsečíku krajnic mohl tušit poslední světlý bod uprostřed všeobjímající černi lesa.
Poslovi se však nechtělo dívat se kupředu. Měl pocit, že toho viděl už příliš. Tolik, že už by nerozlišil salvy dělostřeleckých baterií od tupého kolébání herky, která ho druhý týden unášela nejprve od lidí, jimž měl být poslušen, a následně, aniž by si toho ponejprv všiml, i od jeho úkolu.
Zběh, jenž býval poslem, měl tedy hlavu sklopenou a zvedal ji jen, když jeho rozjímaní přerušil dravec nebo praskot lesa. Pokaždé si však dal pozor, aby byl pohled co nejkratší.
Ale i v těch krátkých vynucených obrazech se najednou, jako perla na dně žoldnéřského měšce, zaskvělo cosi zářivého, co prořízlo čerň lesa ostřeji než vrahova dýka hraběcí samet.
Seskočil z koně a zamířil na malou lesní mýtinu, která se v mase lesa rozevřela jako nenadálá kaverna ve skalním masivu.
Uprostřed mýtiny ležela nahá dívka. Ještě nedávno by ji považoval za přízrak, ale doba ho dobře naučila, že přeludy neopouštějí chladné lodě kostelů a šero synagog. Jen ticho kolem sněhově bílého těla bylo stejné, jaké znal z kostelních lavic.
Když nakládal dívku na hřbet herky, vlasy jí spadly dolů a před ním se otevřela hluboká rána v dívčině týle. Ježíše museli bodnout třikrát do prsou, dívce stačil jediný úder tupým klackem. Utrhl kus košile a ránu ji obvázal. Dobře věděl, které z nejhanebnějších míst jejího těla zakrýt.
Muži byli celkem tři a nevypadali ozbrojeni. On měl meč. Ale dřív, než si vybral první cíl, stáli vedle něj. Příliš blízko, aby se mohl rozmáchnout. Troufale se mu posmívali:
„Vezeš si nevěstu?“
„Koukejte, jaký svatební čepec ji upletl!“
„Ale za ostatní oblečení se příliš nevydal!“
„Půjč nám ji, my ji oblékneme!“
A když jim šokovaný lidskou drzostí neodpovídal, začali vzývat přímo dívku:
„Ach panno, pojďte s námi!“
„Copak na něm, panno, vidíte, na takovém němém vandrákovi?“
Zběh konečně sáhl po zbrani, chtěje je ztrestat. Ale to už byli mužové zase příliš daleko a jen jejich smích je vyprovázel na cestě lesem.
Na konci odpoledne narazil na rozpadající se chalupu. Uprostřed lesa působila jaksi nepatřičně. Jen střecha prohnutá jako záda jeho herky pomáhala chatrnému stavení zapadnout mezi křivé kmeny borovic.
Na volání mu nikdo neodpověděl.
V chalupě byla tma a dusno, nespočet šerých koutů hrozil nebezpečím, ale on byl příliš unavený, aby je prozkoumával. Je nakonec jedno, umře-li dnes zde, nebo zítra jinde.
Vrátil se ven a sňal tělo dívky z koně. Uvnitř jej položil na lavici a zakryl kožešinou. Tak tak, že se mu kůže pod prsty nerozpadla.
Když se ve světnici začal shánět po nějaké nádobě, do které by si nabral vodu, ozval se za jeho zády starý hlas:
„Hledáš něco?“
Otočil se a spatřil starou ženu, která se krčila v jednom ze šerých koutů. Nemohla mu sahat výš než po prsa, stála přikrčená a křivá, jako by někdo vzal tělo ženy a zlostně jej zmačkal.
Když neodpověděl, žena se pomalu přišourala ke kredenci a vyňala z něj lahev průzračné tekutiny.
„A co ta tvoje, dá si?“ zeptala se, ale stačilo se podívat na tělo přikryté trouchnivějící kožešinou, aby bylo jasno, že dva kalíšky budou stačit.
„Cesty jsou dnes nebezpečné, zvlášť pro tyhle.“
Žena rozlila pálenku do kalíšků.
„Nejbližší kněz je odsud dvě hodiny. Alespoň byl. S tím tvým koněm to zvládnete rychleji,“ řekla. Zběh, jehož oči začaly přivykat šeru, si všiml, že nad dveřmi nevisí krucifix. Žena nalila druhou rundu.
„Kostely a koně,“ řekla žena, když si ze rtů utřela zbytky pálenky: „Je ale docela možné, že už tam žádný kněz není. Jsou to roky, co jsem nebyla v kostele. V mém věku už nemám tu potřebu trmácet se dvě hodiny za jedním ave maria. Jako mladou mě to vzrušovalo, ta cesta a kněz, který kázal, jako by nás všechny důvěrně znal. Ale tehdy mi ještě nedocházelo, že znát člověka není příliš složité. Sas nebo Švéd, člověk není složitější než obyčejné prase. Už do kostela nechodím. A je to tak lepší. Za koho by se pak ten kněz vlastně modlil?“
Už by na to rouhání něco opáčil, když se ozval hlasitý šramot následovaný koňským ržáním.
Zběh rychle vstal. V šeré předsíni však zakopl o krumpáč. Zaklel a svalil se k zemi. Když se konečně vydral z chalupy, viděl tři muže, jak mu odvádějí koně ve směru jeho původní cesty. Do toho tajemného průsečíku krajnic, kterého se on tak bál. Za zády uslyšel známý hlas:
„To nic, to jsou jen moji syni. Alespoň myslím, že to jsou moji syni,“ řekla žena: „spí tady. Teď půjdou do města a toho koně prodají. Opijí se a nevrátí se dřív, než za dva dny. Jestli chcete, můžete tu oba přespat.“
Zběha popadl vztek. Na muže, na starou babu, která ho svou pálenkou a rouháním připravila o jistotu rychle zakročit. Ale co má teď dělat?Má proklát tu hnusnou starobu, která už ani neví, jestli muži, co u ní přespávají, prošli jejím lůnem? Stál tu uprostřed lesa s mečem vytaseným jako s údem při svatební noci. Ale na lásku už bylo pozdě.
Vzal krompáč, který se stále válel na podlaze v předsíni jako připomínka jeho selhání, a odešel s ním na zahradu. Zaťal jej do hlíny. Byla prorostlá kořeny a plná kamenů. Nic však nedokázalo vzdorovat jeho vzteku.
Když vykopal mělký hrob, hněv byl pryč. Vrátil se do chalupy, tělo dívky zabalil pevně do kožešiny a venku jej uložil do hrobu. Zaházel hrob hlínou.
Pak si ale s hrůzou uvědomil, že nemá kříž. Chvíli bloumal okolním lesem, ale všechny větve mu připadaly křivé.
Když se vrátil na zahradu, u hrobu stála baba. V ruce držela zkrácenou násadu od krompáče. Naposledy vyňal meč z pochvy, vzal od ženy násadu a kolmo ji přiložil na osu meče. Kříž svázal tkanicí, kterou žena taktéž přinesla.
Najednou neměl nic. Meč, koně, jen podivný pocit prázdné duše, která se v něm rozpínala jako kapří měchuřina. Les ještě více ztmavl, tenká linie nebe nad jeho hlavou se vpila do okolní černi.
Nevěděl, kterým směrem jde. Ani jej nepřekvapilo, když se před ním znovu rozevřela známá mýtina. Tady na začátku dne našel dívku, kterou pak musel tak neblaze opustit. Zadíval se nahoru, na nebe, ale nic neviděl. Mohlo být k půlnoci, přesto bylo stále docela teplo. Zde přespí.