psi
Saturday January 31, 2015
Slunce sotvaže obkreslilo siluety střech a on už klepal na těžké dřevěné dveře, které se po chvíli rozevřely jen natolik, aby se jimi i se svou károu protáhl na malý dvůr. V laubech se před plochým ranním světlem skrývaly poslední zbytky noci.
Správce mu pokynul, aby káru odložil, a po té jej zavedl klenutou chodbou do dlouhé vysoké místnosti. Světelné výseče oken se vznášely vysoko nad hlavou a vypadaly, jako by je někdo volně zavěsil do prostoru. Přestože ráno mělo teprve přijít, většina dětí už byla vzhůru a z hadrových pelestí vyrovnaných podél obou stěn ho pozorovala temnýma očima, v nichž se ranní světlo sráželo v malé jiskřící body.
Správce několikrát máchl rukou do šera, jako generál, který rozkazuje celé armádě, ale on byl sám, takže mu chvíli trvalo, než vynosil tři vláčná dětská těla na dvůr. Po té si od správce vzal pár mincí a vyšel i s naloženou károu průjezdem do města. Ranní slunce se vlilo do ulic.
Nejprve obešel chudinskou čtvrť. Z chatrných přístřešků vynášel nehybná křehká těla, která nebyla pevnější než postele, z nichž je zvedal. Lidé uvnitř ho pozorovali s nezájmem, protože chudoba je smířila s neustálou přítomností smrti. Když k prvním dětským pasažérům přibylo několik dospělých, vyrazil řemeslnickou uličkou nahoru k náměstí.
Obvykle tudy nechodil, protože lidé zde už byli sdostatek bohatí, aby své bližní pohřbívali sami. Přesto dnes na domě krejčího objevil bílou křídou namalovaný kříž. Otevřít mu přišel malý chlapec, který na něj ze škvíry dveří zíral tak dlouho, než se za ním objevila silueta mistra.
„Umřela mi pomocnice,“ řekl mistr: „Večer šla spát a ráno už nevstala,“ a pokynul do tmy za ním, odkud se vynořil pomocník s plátěným žokem přehozeným přes rameno. Tělo dívky bylo zabaleno do bílé levné látky. Podobalo se nestoudně nadmuté hmyzí larvě.
Mistr pokračoval: „Přišla ke mně úplně chudá a chudá i odešla, zbylo po ní jen její tělo a tato látka, z které si hodlala ušít košili. A to jí také dávám, neboť jí to právoplatně patří.“
Při těchto slovech se pomocník i s nákladem zastavil, podíval se zlostně na mistra a už se chystal něco říct, ale nakonec jen s tupým žuchnutím shodil služčino tělo na káru.
Pak se dveře krámu zavřely a on osaměl, sevřen dvěma kolmými plochami domů, které ubíhaly nahoru k tenké stuze ranního nebe.
Vydal se ulicí, ale ještě než dorazil na náměstí, zastavil. Rozhlédl se, a když viděl, že ulice je pořád prázdná, jal se špulku rozmotávat, až se před ním objevilo služčino bílé tělo. V ranním světle téměř žhnulo a na hromadě mrtvých vypadalo jaksi nepatřičně, jako by služka jenom usnula.
Vyprávěli mu už o případech, kdy lidé domněle považováni za mrtvé najednou vstali rovnou z povozu a při pohledu na své lože se docela pomátli, takže celý zbývající život pak strávili v kleci jako idioti a atrakce potulných kejklířů.
Nakonec jen složil látku, do níž dívka byla zabalená, a přehodil ji přes bočnici.
Po té kolem začali procházet první lidé.
Putyka byla touto dobou téměř prázdná, jen v rohu seděli dva žoldáci a tiše pili. Kordy a pistole měli odloženy na vedlejších židlích. Seděli tak vlastně ve čtyřech. Uvažoval, co to je za muže, a jestli zde pijí už od minulého večera. Pak přistoupil k výčepu a vysázel na něj ranní tržbu. Nebyla špatná, ale pro jistotu přidal i látku po služce.
Zatímco se hostinský marně snažil sčítat mrzké peníze, všiml si, že muži v koutě se začínají hádat. Třískali korbely a hlasitě při tom vykřikovali. Po té jeden muž druhého polil. Ale jaksi nedůrazně, takže nešlo říct, jednalo-li se o úmysl nebo o nehodu. Intenzita hádky se zvýšila.
Sledoval rozepři a čekal, jestli některý z mužů sáhne na židle vedle sebe a zajistí mu dalšího pasažéra.
Ale to už hostinský před něj postavil malou flašku kvašené šťávy. Vzal ji, a když vycházel zpět na ulici, uslyšel, že se muži hlasitě smějí.
Na ulici našel káru obklopenou houfem dětí. Patrně hledaly, jestli některý z nebožtíků nemá zlatý zub či prsten, který by šlo rychlým kmitnutím křivého nože odříznout.
Cesta k bráně byla dlážděná, takže mrtví nadskakovali, jako by pořádali orgie.
U brány mu chtěl strážný zatarasit cestu, ale když uviděl, jaký náklad veze, zase se stáhl do šera strážního výklenku. Než odzvonila desátá, dorazil k jámě, kterou si připravil předcházejícího večera. Na jejím okraji již stál kněz a upřeně shlížel dolů, jako by v zářezu do mazlavé země cosi hledal.
Začal do jámy vhazovat těla. Postupně obracel pořadí, s nímž je nakládal na vůz, až se na kupě hnát a hlav znovu objevila malá dětská těla. Pod tíhou nákladu však podivně smačkaná a prohýbaná, takže vypadala jako by byla stižená křivicí.
Kněz se pro změnu zadíval k nebi a řekl cosi latinsky. Potom pokračoval:
„Ó pane, buď milostiv k duši těchto nešťastníků, mají-li nějakou, neboť jedině duše člověka ho dokáže povznést nad tíhu těla. Neboť jedině duše patří Bohu, zatímco těla těchto chudých jsou obtěžkána hříchem a nuzotou, takže shnijou v zemi jako červi, ve špíně, kterou se plazí ďábel společně s žebrotou, ve špíně a prachu, ano prachu, prach jsou a v prach budou obráceny.“
Když kněz dořečnil, pokropil masu pod nohami svěcenou vodou a odebral se k městu.
Ještě než těla zmizela pod vrstvou hlíny, uslyšel chrapot. Jeho ranní obavy se však nenaplnily. Zvuk vycházel z nedalekého křoví.
Pod trním ležel pes. Tělo pulsovalo trhanými nádechy. Pes dodělával. Velké skelné oči se upírali kamsi daleko.
Vrátil se pro lopatu a jedním máchnutím psa zabil. Jeho tělo pak vhodil do jámy. Křivé hnáty mrtvých psa objaly, jako by na něj celou dobu čekaly.
Ještě byl silný, takže mu práce šla od ruky. K poledni byla jáma zasypaná. Věděl, že si musí připravit novou, protože rytmus smrti je pravidelný a neohlíží se na člověkovu únavu. Ale horké polední slunce hřálo tak usilovně, že rozpalovalo i dřevěné násady lopat. Naložil tedy nářadí na káru a kolem křoví, kde našel psa, se vydal do svahu k malému borovému hájku.
Sedl si do stínu, záda opřená o kolo vozu, nahmatal flašku, kterou ráno koupil v hostinci, a napil se. Šťáva křivila jazyk, ale netrvalo dlouho a svět před ním se začal rozmazávat. Bylo úmorné horko a ptáci nad ním vyšilovali. Nesnesitelná plnost přírody bujela.
Viděl město, jeho věže i hradby, které je spínaly jako korzet. Uprostřed mírně zvlněné krajiny plné polí, lesů a luk stálo jako pevný bod věčnosti. Napil se. Krajina se mírně zakalila. Po dalším loku se slila do barevných ploch. Město už bylo jen jedním dalším bodem vprostřed celkové kompozice. Pozoroval ten proces a připadal mu dokonale přirozený.